V předminulém čísle našeho časopisu jsme zmínili novinky v oblasti náhrady nemajetkové újmy na zdraví. Nový občanský zákoník pojal tuto problematiku zcela odlišně od toho starého, když zrušil tzv. náhradovou vyhlášku (vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb.), bez bližšího určení pravidel pro stanovení výše náhrad. Tato mezera ve zdravotnickém právu má být vyplněna novou metodikou Nejvyššího soudu, která stanoví staronová pravidla pro výpočet náhrad za bolest a ztížení společenského uplatnění. Tato metodika je však (jak je v právní praxi zvykem) poměrně komplikovaná. V tomto článku si tak představíme základní body, na kterých spočívá výpočet jednotlivých částek.
Nový občanský zákoník (dále jen „NOZ “) v § 2958 stanoví, že při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy, přičemž vznikla-li poškozením zdraví tzv. překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Dále je
v tomto ustanovení uvedeno, že pokud nelze výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti. Problematika odškodnění za takovou újmu na zdraví tak stojí na ne úplně jasných a určitých pojmech. Na tyto nedostatky právě reaguje Metodika Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“). Ta byla vypracována za spolupráce zástupců odborné veřejnosti a doporučena Občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k používání při aplikaci § 2958 NOZ .
Tato metodika není pramenem práva, tudíž není formálně závazná, nicméně je závazná fakticky či morálně, což je dáno vahou role výše zmíněného kolegia Nejvyššího soudu. Metodika se skládá ze čtyř částí: A. Preambule (úvod, obecný výklad), B. Přehled bolesti (bodové hodnoty bolesti), C. Aktivity a Participace (část Mezinárodní klasifikace funkčních schopností, disability a zdraví, ve verzi upravené pro účely hodnocení ztížení společenského uplatnění), D. Technická část (tvorba posudků a kvalifikace znalců).
V preambuli Nejvyšší soud zmiňuje, že zrušení náhradové vyhlášky se týká především oblasti soudních sporů. Tato vyhláška však umožňovala vyřešit velkou část případů mimosoudně. Při její absenci, tak nemůže mít žádná ze zúčastněných stran (poškozený, právní zástupci, osoby k náhradě povinné, pojistitelé) a nakonec ani soudci představu o spravedlivé výši náhrady. Nejvyšší soud poukazuje i na fakt, že zásahy do zdravotního stavu nelze správně kvalifikovat ani kvantifikovat bez odborných lékařských znalostí. Jaká pravidla tedy Metodika zavádí?
Kompenzace bolesti
Metodika je v tomto ohledu „staronová“ jelikož ve vztahu ke kompenzaci bolesti byl ze základu převzat bodový systém zrušené vyhlášky. Jedná se o etiologický přístup vycházející z klasifikace bolestivých stavů podle postižení jednotlivých orgánů či částí těla a vyjadřující míru bolesti jako tělesného a duševního strádání v souvislosti se zásahy
do zdraví. Platí také, že vznik bolesti se váže k akutní fázi bolestivého stavu, přičemž výši nároku lze vyčíslit až v době stabilizace bolesti, a že bolest může vznikat jak při samotné škodné události, tak při léčení či odstraňování následků újmy na zdraví. Změny či upřesnění oproti náhradové vyhlášce spočívají zejména v následujícím:
1. Klasifikace poškození zdraví byla podrobena revizi odborných lékařských společností a s přihlédnutím k jejich doporučením byly pozměněny bodové proporce mezi jednotlivými bolestivými stavy.
2. Bodové odškodnění zahrnuje tzv. bolest v širším smyslu,tedy vedle samotného bolestivého stavu též obvyklou míru nepohodlí, stresu či obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou, včetně obav ze ztráty života či vážného poškození zdraví.
3. Posudek za účelem stanovení výše odškodnění bolesti již nebude muset zpracovávat primárně ošetřující lékař poškozeného, nýbrž na základě zdravotnické dokumentace jakýkoliv znalec v oboru zdravotnictví, odvětví odškodňování nemateriálních újem na zdraví (ošetřující lékaři z důvodu nedostatku zkušeností a času mnohdy nebyli schopni ani ochotni posudek zpracovávat).
4. Hodnota bodu byla zvýšena ze 120 Kč na 1 % hrubé měsíční nominální mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž vznikl nárok; pro rok 2014 tedy hodnota jednoho bodu činí 251,28 Kč.
5. Posuzující lékař hodnotí samostatně každý bolestivý stav, který je v příčinné souvislosti se škodnou událostí.
6. Jako otevřená rána (součást bolesti utrpěné při škodné události) se hodnotí pouze první operace u zlomenin a uzavřených poranění kostí či jiných systémů organismu; případné další operace či jiné obdobné invazivní zákroky se hodnotí samostatně podle položek, které odpovídají charakteru zásahu při prováděném výkonu.
7. Otevřené zlomeniny nejsou klasifikovány jako samostatný typ zlomeniny a jejich charakter se zohlední tak, že se k ohodnocení zlomeniny přičte bodové ohodnocení zasažení povrchových částí podle odpovídajících položek.
8. Funkční či anatomická ztráta končetiny či orgánu nepředstavuje limit, který by u mnohočetných poranění nemohl být přesažen, je-li bolest intenzivnější a léčení náročnější než samotné odnětí končetiny či orgánu tam, kde to není pojmově vyloučeno. 9. Ze strany posuzujícího lékaře může být výše náhrady zvýšena v důsledku komplikací v léčbě ve vztahu k položkám, jichž se komplikace týká, ovšem pouze v desítkách procent, konkrétně komplikace lehká – do 5 %, komplikace středně závažná – do 10 %, komplikace závažná – do 15 % a komplikace těžká – do 20 %.
10. Ze strany soudu lze výši náhrady přiměřeně zvýšit za výjimečných okolností vymezených v § 2957 NOZ (např. úmyslné způsobení újmy, způsobení újmy zneužitím závislosti poškozeného na škůdci nebo v důsledku diskriminace poškozeného kvůli jeho etnickému původu či víře).
Došlo tedy především ke zvýšení hodnoty jednoho bodu a částečnému zvýšení počtu bodů u jednotlivých bolestivých stavů. Pro příklad je možné uvést, že při ztrátě zubu bude bolestné činit cca 5 tisíc Kč, u zlomeniny čelisti 7 – 15 tisíc Kč a povrchní poranění či rána v dutině ústní vyjde na cca 1 tisíc korun. Vzhledem k tomu, že většina
takových újem na zdraví nebude mít trvalé následky, tato kompenzace bolesti tak bude jedinou náhradou nemajetkové újmy na zdraví. Z tohoto pohledu se částky stále jeví jako nedostačující a není vyloučeno, že se postupem času zvýší. Kompenzace ztížení společenského uplatnění Touto problematikou se zabývá třetí část C metodiky,
ve které bylo přistoupeno k vytvoření zcela nového systému, jelikož dosavadní klasifikace nebrala v potaz důsledky újmy pro život poškozeného.
Tento nově zavedený systém spočívá v identifikaci rozsahu postižení z pohledu všech myslitelných stránek lidského života, tj. všech oblastí, v nichž pro trvalé zdravotní následky dochází k omezení či k plnému vyřazení z možnosti se společenský uplatnit. Metodika zde využívá upravenou Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví („MK F“), kterou vypracovala Světová zdravotnická organizace. Konkrétně jde o její 3. část nazvanou Aktivity a participace. Jednotlivé aktivity a participace jsou rozděleny do 9 kapitol, jako např. Učení se a aplikace znalostí, Komunikace, Pohyblivost, Péče o sebe či Život v domácnosti. Hlavní principy výpočtu náhrady za ztížení společenského uplatnění se dají shrnout do následujících bodů:
1. V souladu s praxí zavedenou náhradovou vyhláškou by mělo být k hodnocení trvalých následků přistoupeno teprve poté, co se zdravotní stav relativně ustálí, zpravidla po uplynutí jednoho roku, výjimečně po uplynutí dvou let.
2. I ztížení společenského uplatnění je chápáno v širším smyslu, tedy vedle samotné „překážky lepší budoucnosti poškozeného“ je v rámci základní náhrady odčiňována též morální újma vzniklá zásahem do tělesné integrity, frustrace z trvalého poškození či ztráty tělesných orgánů, stres a vypětí z překonávání nastalých obtíží, pozbytí ztráty životních příležitostí a možností, včetně abstraktní ztráty možností pracovního uplatnění a zapojení se do dalších životních činností.
3. Též posudek za účelem stanovení výše odškodnění ztížení společenského uplatnění již nebude primárně zpracovávat ošetřující lékař poškozeného, nýbrž na základě zdravotnické dokumentace znalec v oboru zdravotnictví, odvětví odškodňování nemateriálních újem na zdraví.
4. Stupeň závažnosti trvalého zdravotního postižení se vyjadřuje jako procentní vyjádření ztráty životních příležitostí, resp. „lepší budoucnosti“ pro jednotlivé aktivity a participace v devíti oblastech společenského zapojení, odpovídajících výše zmíněným 9 kapitolám.
5. U každé aktivity či participace se stav poškozeného (stupeň či procento omezení) hodnotí ve dvou kategoriích, tzv. kvalifikátorech – kapacita a výkon.
6. Kapacitou se rozumí aktuální schopnost daného člověka bez kompenzačních pomůcek (facilitátorů), přičemž při posuzování celkové ztráty potenciálu poškozeného se hodnotí jeho snížení oproti předúrazovému stavu (tzv. předchorobí), nikoliv tedy nutně ve vztahu ke zdravému člověku.
7. Výkonem se rozumí provedení určité činnosti (performance) za použití případných standardně dostupných kompenzačních pomůcek, proto může být výkon ohodnocen nižším stupněm či procentem omezení než kapacita (v takovém případě se při hodnocení dané aktivity či participace použije aritmetický průměr obou kvalifikátorů).
8. Kapacita i výkon se primárně hodnotí pomocí 5-ti stupňové, poněkud asymetrické stupnice – 0 (žádná obtíž, 0 – 4% omezení), 1 (lehká obtíž, 5 – 24% omezení), 2 (středně těžká obtíž, 25 – 49% omezení), 3 (těžká obtíž, 50 – 95% omezení), 4 (úplná obtíž, 96 – 100% omezení), přičemž pro účely matematického výpočtu se vyjde z průměru procentního rozpětí příslušného stupně, s výjimkou stupně 0 (kde se přiřazuje 0 %) a stupně 4 (u kterého se přiřazuje 100 %).
9. Jestliže je u některé aktivity či participace možné přesnější určení, tj. pokud jsou k dispozici správně odstupňované posuzovací testy (nástroje) nebo jiné standardy ke kvantifikaci limitace kapacity či výkonu, stanoví se stupeň omezení přímo procentní sazbou, tj. nikoliv z průměru procentního rozpětí příslušného stupně.
10. Na základě matematického zpracování, konkrétně váženého průměru výše zmíněných 9 kapitol, se zjistí výsledné procentní omezení poškozeného ve všech oblastech společenského uplatnění (v principu je za celkově stoprocentní považováno hypotetické plné vyřazení poškozeného ve všech sférách, a všechny mírnější formy postižení jsou odstupňovány směrem dolů)
11. Pomyslná hodnota zmařeného (byť neskončeného) lidského života při 100% vyřazení ze všech sfér společenského zapojení (základní rámcová částka) byla stanovena na 400násobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy v národním hospodářství za kalendářní rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného; pro rok 2014 tedy tato hodnota činí 10.051.200 Kč.
12. Základní náhrada ztížení společenského uplatnění se vypočte jako procentní podíl (odpovídající zjištěnému stupni omezení poškozeného) ze základní rámcové částky.
13. Tuto základní náhradu byl měl soud z důvodu věku zvýšit o 10 %, utrpěl-li poškozený zranění ve věku 35 – 44 let, o 20 % ve věku 25 – 34 let a o 30 – 35 % ve věku 0 – 24 let, a naopak snížit o 10 %, utrpěl-li poškozený zranění ve věku 55 – 69 let, resp. o 20 % v případě zranění ve věku od 70 let výše.
14. Dále by měl soud zohlednit případné významnější zapojení poškozeného do společenských aktivit před vznikem újmy na zdraví, a to zvýšením základní náhrady až o 10 %, bylo-li nadprůměrné, až o 20 %, bylo-li výjimečně intenzivní, a až o 30 %, bylo-li zcela mimořádné; základní náhrada se naopak snižuje až o 10 %, bylo-li zapojení poškozeného před vznikem újmy na zdraví podprůměrné, a až o 20 %, nebylo-li prakticky žádné (snad nebude politicky nekorektní poznámka, že to si lze představit např. u bezdomovce).
15. I v případě ztížení společenského uplatnění lze ze strany soudu základní výši náhrady přiměřeně zvýšit též na základě okolností vymezených v § 2957 NOZ (např. úmyslné způsobení újmy, způsobení újmy zneužitím závislosti poškozeného na škůdci nebo v důsledku diskriminace poškozeného kvůli jeho etnickému původu či víře).
16. Celková náhrada ztížení společenského uplatnění by po všech zvýšeních neměla ve výsledku přesahovat dvojnásobek základní rámcové částky.
Tato část metodiky je poměrně komplikovaná, nicméně to není na škodu, jelikož v porovnání s náhradovou vyhláškou plní svůj účel mnohem lépe. Co lze nové metodice vytknout je absence pravidel pro stanovení váhy jednotlivých omezení lidského života. Tento nedostatek je ale s největší pravděpodobností jen dočasný.Metodika si tak klade za cíl do budoucna zvýšit právní jistotu všech subjektů dotčených v oblasti nahrazování nemajetkové újmy na zdraví. Umožní také mimosoudní řešení sporů, což by měl být preferovaný postup, viz článek z čísla 2/2014 časopisu Dentalcare o mimosoudním řešení sporů. Vítanou změnou je také vyřazení ošetřujících lékařů z procesu zpracování posudků a jejich nahrazení znalci specializovanými na toto odvětví znalecké činnosti. Výše bolestného je však podle mnohých stále nedostatečná a jednotlivé počty bodů by tak měly být násobně navýšeny. Kompenzace ztížení společenského uplatnění je však pojata výrazně lépe než v minulosti, a tak je tato Metodika jako celek vítaným a potřebným krokem ke spravedlivému určování náhrady újmy na zdraví.
Metodika je dostupná ve formátu pdf na stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).