Problematiku zdravotnické dokumentace v naší republice dlouhá léta upravoval zákon o zdraví lidu z roku 1966. Tento zákon byl nepřehledný, zastaralý a byl předmětem mnoha sporů. V roce 2011 ho nahradil zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a jejich poskytování, který výrazně upravil poskytování informací a s ním spojené nahlížení do lékařské dokumentace.
V době platnosti zákona o zdraví lidu nebylo výslovně uvedeno, co se myslí nahlížením do zdravotnické dokumentace. Bylo pouze odvozováno, že se tím rozumí seznámení se s informacemi, jež jsou v dokumentaci uvedeny. Logicky je s tímto právem spojeno právo pořídit si výpisy, opisy, resp. kopie jednotlivých dokumentů. Nicméně pořizování kopií zákon vůbec neobsahoval.
V praxi to tedy vypadalo tak, že pacient sám neměl právo si takovou kopii pořídit. Zdravotnická zařízení tak odmítala žádosti o vydání těchto dokumentů, jelikož podle tehdejší právní úpravy měly právo do zdravotnické dokumentace nahlížet pouze taxativně vyjmenované osoby, paradoxně kromě pacienta samotného.
Pacientovi bylo zákonem přiznáno pouze právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě a v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu. Na tom nic nezměnil ani zákon o ochraně osobních údajů, který pacientovi přiznával právo (konkrétně § 12) na přístup k informacím,které jsou o něm shromažďovány. Byl to Úřad pro ochranu osobních údajů, který zaujal stanovisko, že k tomu aby pacient získal kopii zdravotnické dokumentace, není možné toto ustanovení použít. Tento zjevně nesprávný stav změnila až novela zákona o zdraví lidu z roku 2007 a nyní toto právo explicitně přiznává i nový zákon o zdravotních službách.
Tento zákon není jediným pramenem práva, který se dotýká tohoto tématu. Dále můžeme čerpat z etického kodexu Práv pacienta, který byl navržen Centrální etickou komisí Ministerstva zdravotnictví České republiky a schválen 25.února 1992. Již v tomto kodexu je zakotveno v článku 3,
že: „Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického a terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí.
Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se na nich účastní.“ Rovněž v článku 2 je zdůrazněno, že: „Pacient má právo znát jména lékařů a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují.“ Opomenout nesmíme ani úpravu v článku 6: „Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby, jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování.“ Ze všech těchto článků lze vycházet a současná právní úprava je zapracovává spolu s články Úmluvy o lidských právech a biomedicíně do svého znění.
Záznamy vedené o zdravotní péči věnované pacientu mají natolik osobní charakter, že je lze vztáhnout právě pod článek 10: Listiny základních práv a svobod. Podle Listiny (čl. 10 odst. 3): „Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.“ Vraťme se ale k současné zákonné úpravě. Zákon o zdravotních službách je poměrně komplexní. S nahlížením do lékařské dokumentace totiž úzce souvisí poskytování informací pacientovi či jiným osobám. Právo na informace o zdravotním stavu má v prvé řadě pacient a od něj se pak následně odvíjí, kdo bude tyto informace znát. Rozhodně by se neměla opomenout situace nezletilého pacienta.
V takovém případě informace obdrží jeho zákonný zástupce. Pacient může jednak rozhodnout, že nechce být informován o svém zdravotním stavu a určit osobu, které tyto informace bude za něj přebírat, a jednak má právo vyloučit určité osoby, u kterých si nepřeje, aby byly o jeho zdravotním stavu informovány. Stejně tak může určit, která osoby budou mít přístup k informacím o jeho zdravotním stavu. Tento souhlas je sám součástí lékařské dokumentace a jako takový má písemnou formu a podepisuje ho pacient a zdravotnický pracovník. Nahlížení do lékařské dokumentace upravuje zákon o zdravotních službách v § 65 a násl. V prvním odstavci jsou osoby oprávněné nahlížet do lékařské dokumentace
rozděleny do tří skupin.
V první je sám pacient, případně jeho zákonný zástupce, dále jde o osoby určené pacientem nebo zákonným zástupcem, a poslední jsou osoby blízké zemřelému pacientovi. V druhém odstavci se pak hovoří o zdravotnických pracovnících včetně lékařů, dále pak o veřejném ochránci práv, soudních znalcích, pracovnících, jež
s těmito údaji pracují. Pod lékaře spadají například i revizní lékaři pojišťoven, jejichž kompetence jsou upraveny zvláštním právním předpisem.
Celý výčet zde:
a) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání a jiní odborní pracovníci v přímé souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, které jsou zaměstnanci poskytovatele, a další zaměstnanci poskytovatele v rozsahu nezbytně nutném pro výkon povolání, a dále z důvodu splnění úkolů podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů a při
hodnocení správného postupu při poskytování zdravotních služeb,
b) osoby podílející se na výkonu působnosti příslušného správního orgánu v souvislosti s přezkoumáním lékařského posudku podle jiného právního předpisu,
c) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání:
1. pověřené příslušným správním orgánem vypracováním odborného stanoviska k návrhu na přezkoumání lékařského posudku,
2. pověřené příslušným správním orgánem, který převzal podle tohoto zákona zdravotnickou dokumentaci, pořizováním výpisů nebo kopií zdravotnické dokumentace pro zajištění návaznosti zdravotních služeb o pacienta,
d) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, které se podílejí na výkonu působnosti správních orgánů, oprávněné k výkonu kontroly v rozsahu jejich pověření podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů a pověřené osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání přizvané ke kontrole v rozsahu jejich pověření,
e) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání pověřené zdravotními pojišťovnami k provádění činností v rozsahu stanoveném zákonem o veřejném zdravotním pojištění,
f) zdravotničtí pracovníci příslušní podle jiných právních předpisů k posuzování zdravotního stavu pro účely sociálního zabezpečení, zejména nemocenského nebo důchodového pojištění, státní sociální podpory, zaměstnanosti, sociálně-právní ochrany dětí, sociálních služeb, pomoci v hmotné nouzi a úrazového pojištění,
g) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání pověřené Státním ústavem pro kontrolu léčiv, oprávněné k výkonu kontroly podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů v rozsahu stanoveném těmito právními předpisy,
h) osoby podílející se na evidenci údajů nebo na kontrole sdělování údajů do Národního zdravotnického informačního systému podle tohoto zákona,
i) soudní znalci ve zdravotnických oborech a osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, které byly pověřeny vypracováním znaleckého posudku znaleckým ústavem poskytovatelem nebo zdravotnickým pracovníkem, v rozsahu nezbytném pro vypracování znaleckého posudku pro potřebu trestního řízení nebo pro řízení před soudem
podle jiných právních předpisů,
j) lékaři Státního úřadu pro jadernou bezpečnost v rozsahu stanoveném jiným právním předpisem,
k) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání, které jsou zaměstnanci orgánů ochrany veřejného zdraví, při výkonu státního zdravotního dozoru,
l) osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání provádějící hodnocení kvality a bezpečí podle tohoto zákona a osoby se způsobilostí k výkonu zdravotnického povolání provádějící externí klinické audity lékařského ozáření podle zákona o specifických zdravotních službách,
m) veřejný ochránce práv v souvislosti s šetřením podle jiného zákona tak, aby byla zajištěna ochrana citlivých údajů třetích osob,
n) členové delegace Evropského výboru pro zabránění mučení a nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání nebo členové delegace Podvýboru pro prevenci mučení a jiného krutého, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, a to v rozsahu nezbytném pro splnění úkolu vyplývajícího z mezinárodních smluv, kterými je Česká republika
vázána a které upravují činnost výboru nebo podvýboru.
Nicméně je třeba říci, že všechny tyto osoby, kromě osob pod písmenem a), jsou v jejich právech omezeny v rozsahu konkrétního úkolu, pro který je třeba do lékařské dokumentace nahlédnout. Tyto osoby jsou k tomu oprávněny zákonem a sám pacient je nemůže tohoto práva žádným způsobem zbavit. Zdravotnické zařízení je nejen povinno vést zdravotnickou dokumentaci svých pacientů, ale zároveň ochraňovat jejich práva ve vztahu k jiným osobám.
Zdravotnický pracovník tak má právo v případě pochybností o totožnosti osoby požadovat, aby tato osoba prokázala svou totožnost a vztah k pacientovi. Zároveň je zdravotnické zařízení povinno zajistit aby osoba, která může nahlížet do dokumentace, nezjistila osobní údaje třetích osob. A nakonec je zajištěna i kontrola o využití práv jiných osob nahlížet do zdravotnické dokumentace pacientů. Každé takové nahlédnutí, či pořízení kopie se zaznamenává přímo do dokumentace, kde se uvede jméno a příjmení, datum narození nahlížející osoby. Záznam podepisuje zdravotnický pracovník a oprávněná osoba.
S celou problematikou nahlížení do lékařských záznamů souvisí povinná mlčenlivost lékaře. Ta je taktéž vymezena v zákoně o zdravotních službách, konkrétně v § 51. Obecně je lékař povinen zachovat mlčenlivost ohledně všech skutečností, o kterých se dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Za porušení povinné mlčenlivosti
se nepovažuje:
a) předávání informací nezbytných pro zajištění návaznosti poskytovaných zdravotních služeb,
b) sdělování údajů nebo jiných skutečností, je-li poskytovatel zproštěn pacientem, popřípadě zákonným zástupcem pacienta, mlčenlivosti a sděluje-li údaje nebo tyto skutečnosti v rozsahu zproštění,
c) sdělování, popřípadě oznamování údajů nebo jiných skutečností podle tohoto zákona nebo jiných právních předpisů, pokud z tohoto zákona nebo jiných právních předpisů vyplývá, že údaje nebo skutečnosti lze sdělit bez souhlasu pacienta,
d) sdělování údajů nebo jiných skutečností pro potřeby trestního řízení způsobem stanoveným právními předpisy upravujícími trestní řízení; za porušení povinné mlčenlivosti se rovněž nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností při plnění zákonem uložené povinnosti překazit nebo oznámit spáchání trestného činu,
e) sdělování údajů nebo jiných skutečností poskytovatelem v nezbytném rozsahu pro ochranu vlastních práv v trestním řízení, občanskoprávním řízení, rozhodčím řízení a ve správním řízení nebo sdělování skutečností soudu nebo jinému orgánu, je-li předmětem řízení před soudem nebo jiným orgánem spor mezi poskytovatelem, popřípadě jeho
zaměstnancem, a pacientem nebo jinou osobou uplatňující práva na náhradu škody nebo ochranu osobnosti v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb; v této souvislosti je poskytovatel oprávněn předat soudnímu znalci, znaleckému ústavu, komoře nebo odborníkovi, kterého si zvolí, též kopii zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi
za účelem vypracování znaleckého nebo odborného posudku vyžádaného obhajobou, nebo účastníkem v občanském soudním řízení.
To platí obdobně pro sdělování údajů nebo jiných skutečností pro osobu uvedenou v § 64 odst. 1, f) Za porušení povinné mlčenlivosti se též nepovažuje sdělování údajů nebo jiných skutečností zdravotnickým pracovníkem, který je členem komory, v nezbytném rozsahu pro účely řízení prováděných orgány komory. Nicméně tuto povinnost nemá jen lékař či jiný poskytovatel zdravotních služeb. Tato mlčenlivost platí také pro zdravotnické pracovníky a jiné odborné pracovníky v souvislosti s výkonem jejich povolání, zdravotnické pracovníky, kteří již nevykonávají své povolání, osoby získávající způsobilost k výkonu povolání zdravotnického pracovníka, členy odborných komisí, příslušníky vězeňské služby, a hlavně osoby nahlížející do zdravotnické dokumentace pacienta bez jeho souhlasu, čili osoby vyjmenované v § 65 odst. 2 – viz výše.Porušení této povinnosti by mělo za následek jak občanskoprávní, tak i trestněprávní odpovědnost jako trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji.
Nakonec našeho pojednání o nakládání s informacemi o pacientovi je třeba uvést celou věc do kontextu s novým občanským zákoníkem. Zákonodárcům se podařilo zahrnout do civilního kodexu i problematiku péče o zdraví. Nachází se v § 2636 – 2651 a jako celý tento zákon vyvolává řadu problémů. Úprava je to víceméně duplicitní s tou v zákoně o zdravotních službách, a tak nemusí být hned jasné, která úprava se má použít. S největší pravděpodobností se zde bude postupovat podle zásady lex specialis – čili speciální úprava (zákon o zdravotních službách) bude mít přednost před úpravou obecnou, kterou je občanský zákoník. Jediným rozdílem je fakt, že úprava v občanském zákoníku se bude vztahovat na další osoby odlišné od lékařů (přírodní léčitelé, maséři, chiropraktici apod.).
Tudíž pro stomatology nepředstavuje nový občanský zákoník v tomto ohledu žádnou změnu. Současná právní úprava se snaží pokrýt všechny možné varianty a scénáře, kdy a za jakých okolností je možné poskytovat informace a rovněž nahlížet do dokumentace a pořizovat z ní výpisy a kopie. Od předchozí úpravy je to velký krok k lepšímu, především s ohledem na ochranu pacienta.