Jako další téma spojené s příchodem nového občanského zákoníku (NO Z), jsme si pro toto vydání časopisu zvolili náhradu újmy na zdraví a alternativní řešení těchto sporů (mediaci).
Předchozí občanský zákoník upravoval náhradu škody poměrně stručně, a tak chybějící právo dotvářela soudní rozhodnutí. Rozhodnutí starého data, jejichž obsah se neshoduje s dnešními poměry. NOZ přináší podrobnější úpravu s podstatnými změnami. Obecně se zavádí pojem „náhrada újmy“. Je to z toho důvodu, že nově pod tento pojem spadá jak náhrada újmy na majetku (škoda), tak i náhrada újmy nemajetkové (např. újma na zdraví). Nově je možné smluvně vyloučit odpovědnost za škodu.
To ovšem nezahrnuje újmu na přirozených právech člověka, kam spadá i újma na zdraví. Pravděpodobně tou nejdůležitější změnou je zrušení odkazu na vyhlášku ministerstva zdravotnictví o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (č. 440/2001 Sb.). V této vyhlášce byly tabulkovým systémem předem určeny různé výše náhrady škody, které soudy pouze aplikovaly na daný případ. Dnes soudy určují výši náhrady újmy na zdraví výhradně podle svého vlastního uvážení s ohledem na okolnosti případu. Konečně tak bude možné vzít v úvahu skutečnou újmu, s přihlédnutím ke způsobu života poškozeného, jeho zaměstnání apod. Jen pro představu připomenu, že maximální výše paušální náhrady újmy na zdraví činila 240 tis. korun (před 1. 1. 2014).
Zákon obecně připouští náhradu škody ve formě peněžitého plnění nebo navrácením do původního stavu. V případě újmy na zdraví je více než jasné, že přichází v úvahu jen peněžité plnění. Tato peněžitá náhrada musí plně odrážet vytrpěnou bolest a další nemajetkové újmy. Pokud poškozenému vznikne překážka lepší budoucnosti, má viník povinnost nahradit i toto ztížení společenského uplatnění. Nově v případě usmrcení zákon ukládá viníku povinnost nahradit duševní útrapy manželovi (manželce), rodiči dítěte nebo jiné osobě blízké. V případě, že by náhrada újmy nešla takto stanovit, dává zákon měřítko zásad slušnosti (do jaké míry jsou naše soudy slušné, si nedovolím říct).
Pravidelné dávky zákon přebírá z předchozí úpravy s menšími změnami. Ztráta na výdělku se nahrazuje ve výši rozdílu mezi průměrným měsíčním výdělkem a tím, co poškozený dostane podle jiných předpisů (např. nemocenskou). Změna oproti minulosti je zde v tom, že se přihlíží dlouhodobě ke zvýšeným potřebám poškozeného. Hledí se ke zvýšenému úsilí při dosahování výdělku, i ke zvyšování průměrného výdělku v oboru, kdyby nedošlo k újmě na zdraví. Úplně nová je i odpovědnost za škodu osobě, u které poškozený bezplatně pracoval. Co se týče léčení poškozeného, je možné žádat nejen samotné náklady léčby, ale i všechny náklady spojené s péčí o poškozeného a jeho domácnost. Obecně tak lze říci, že práva poškozených byla značně posílena a v případě soudních sporů dojde k nemalému zvyšování přiznávaných náhrad. Nicméně je to úprava nová a s ní přichází do praxe nejistota, která bude trvat delší dobu, než se rozhodovací praxe soudů opět ustálí.
Tím se dostáváme k druhé části našeho tématu a tím je mimosoudní řešení těchto sporů. Jde především o mediaci. V zahraničí, se tato metoda hojně využívá již delší dobu. Například v Německu má mediace ve zdravotnictví spoustu možností uplatnění. V naší republice je možné využít mediace od 1. září 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 202/2012 Sb., o mediaci. Využíván je především v obchodních sporech nebo sporech vyplývajících z pracovního či rodinného práva. Nicméně zdravotnictví je další významný obor s velkým potenciálem. Základní myšlenkou mediace je dohoda stran. Nikoliv autoritativní rozhodnutí ku prospěchu jedné ze stran.
Cílem je uspokojení obou stran sporu po vzájemné dohodě. Roli třetí osoby „soudce“ zastává mediátor, kterého si strany sporu zvolí na základě smlouvy o mediaci (mediátorů může být i více). Mediátor vede diskuzi a projednává se stranami sporné otázky, právě za účelem dosažení dohody. Jednou ze základních zásad mediace je princip důvěrnosti. To znamená, že mediace se můžou účastnit pouze strany sporu a mediátor. Což je přímý opak soudního řízení, které je zásadně veřejné. Ve vztahu pacient – lékař je to tedy velice vhodný nástroj, pokud strany sporu řeší soukromé záležitosti a nestojí o jakoukoliv publicitu. K tomu se váže i zásada mlčenlivosti, která je ve zdravotnictví také velice důležitá. Mediátora tedy může zprostit mlčenlivosti pouze dohoda stran.
Mediace jako taková je z principu dobrovolná. Je na rozhodnutí stran, zda se podrobí mediaci nebo kdy a jak ji ukončí. I v případě, že taková mediace není úspěšná, mají strany sporu stále právo na projednání věci před soudem. Je asi zřejmé, že mediátor musí být nestranný a neutrální ke stranám i k samotnému předmětu sporu. Nevystupuje zde jako autorita v podobě soudce, ani není nutné právní vzdělání. Účelem je neformální diskuze a jednání stran, které se snaží dohodnout na optimálním řešení. Jak jsem již zmínil výše, aby mediace měla nějaký právní význam, musí strany sporu uzavřít smlouvu o mediaci spolu s jedním či více mediátory. Tato smlouva musí být písemná a musí obsahovat označení stran sporu a mediátora (jména, adresy atd.), vymezení konfliktu, výši odměny mediátora, dobu, po kterou má mediace probíhat, nebo ujednání o tom, že má mediace probíhat po dobu neurčitou.
Samotný průběh je již v režii stran a mediátora. Cílem je uzavření písemné mediační dohody, která musí obsahovat alespoň datum uzavření, podpisy stran konfliktu a podpis mediátora, který tímto stvrzuje, že byla dohoda uzavřena v rámci samotné mediace. Tato dohoda sama o sobě není vynutitelná, resp. není exekučním titulem. A tak ke zvýšení právní jistoty, že budou strany plnit to, na čem se dohodly, je možné mediační dohodu uzavřít formou notářského či exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti. Druhou možností je, aby mediační dohodu schválil soud jako soudní smír. V případě, že ani jeden z těchto způsobů strany nevyužily, má mediační dohoda účinky jako každá jiná smlouva. Neplní-li tak strana dobrovolně to, co mediační dohoda ukládá, je možné se domáhat svého nároku u soudu.
Vzhledem ke změnám u náhrady újmy, je tak mediace vhodným a smírčím způsobem řešení sporů. Její výhody spočívají především v rychlosti, neformálnosti a důvěrnosti. Neméně podstatné jsou i nižší náklady než u případných soudních sporů.