Na internetových stránkách www.dent.cz věnovaných reformě zdravotnictví ČSK informuje o změnách, které se dotkly ceníku služeb.1) Některé informace jsou nepřesné a zavádějící. Dovoluji si tyto informace vysvětlit z pohledu právníka i pacienta v jedné osobě, aby docházelo ke správné aplikaci daných ustanovení. Pro zjednodušení se budeme pohybovat v rámci zákona o zdravotních službách, ačkoli zákon o cenách a zákon o veřejném zdravotním pojištění obsahují ustanovení, kterými by se dalo také argumentovat.
Problematickým se po přečtení článku na dent.cz jeví poznámka, že není povinnost umístit ceník nehrazených a částečně hrazených služeb v čekárně. Aplikačními pravidly a logikou však nakonec dojdeme k názoru, že tato povinnost v zákoně o zdravotních službách uvedena je. Zákonodárce používá stejných slov, aby docházelo ke stejné interpretaci a aplikaci daných ustanovení zákona a také podle toho, jak se výklad ustanovení uchytil v praxi.
Ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) tedy ukládá poskytovateli tuto povinnost: zpracovat seznam cen poskytovaných zdravotních služeb nehrazených a částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění a umístit ho tak, aby byl seznam přístupný pacientům; to neplatí pro poskytovatele lékárenské péče.
V doporučení ČSK v rámci seriálu „Nebojme se reformy“ však dochází k tomu, že ceník nehrazených a částečně hrazených služeb v čekárně pacient nenalezne. Ceník nehrazených a částečně hrazených služeb se v tomto scénáři nachází až v ordinaci za zavřenými dveřmi a často se vyskytujícím nápisem „Neklepat!“.
Je-li pacient sestřičkou vyzván, aby šel dál, je následně usazen do křesla, a jelikož čekárna bývá plná dalších pacientů, pacient, který je usazen v křesle a vyžádal by si ceník nehrazených a částečně hrazených služeb, by velmi zdržoval plynulost ošetření. Kdy a jak se tedy může pacient seznámit s ceníkem nehrazených a částečně hrazených služeb, na které má právo?
Neumístění ceníku nehrazených a částečně hrazených služeb do čekárny vyvolává dojem, že čekárna není součástí prostor poskytovatele. Připomeneme-li si však vyhlášku o věcném a technickém vybavení, zjistíme, že čekárna je základním provozním prostorem poskytovatele. Tento důvod k neumístění ceníku nehrazených a částečně hrazených služeb do čekárny poskytovatele je tedy vyloučen.
Zastánci „starých pořádků“ mohou samozřejmě argumentovat tím, že seznam má být přístupný pacientům a nikoli veřejně přístupný pacientům. Je opravdu vypuštění slova veřejně zákonodárcem natolik důležité, že může ospravedlnit neumístění ceníku nehrazených a částečně hrazených služeb do čekárny?
Výše jsem již zmínila, že zákonodárce používá stejných slov, aby docházelo ke stejné interpretaci a aplikaci práva. Zákon je také nutné číst celý, aby nedocházelo k nedorozuměním a chybným výkladům.
Přečtěme si nyní ustanovení § 45 odst. 2 písm. c), pod kterým je uvedeno: vymezit provozní a ordinační dobu a údaj o ní umístit tak, aby tato informace byla přístupná pacientům. S tímto ustanovením očividně autoři poradny ČSK nemají potíže. Interpretují a aplikují ho následovně: provozní a ordinační doba bývá umístěna na dveřích do čekárny, v čekárně na nástěnce, na dveřích ordinace, na nástěnce zdravotního zařízení, na internetu, atd. V tomto ustanovení zákonodárce také nepoužil slovo veřejně, přesto si jej „poradna“ vysvětluje tak, že informace o provozní a ordinační době je umístěna primárně v čekárně.
Z logiky věci tedy vyplývá, že interpretujeme-li a aplikujeme-li v praxi výklad slovního spojení přístupný pacientům, tak, že v prvním případě je informace poskytnuta pouze při osobním kontaktu s poskytovatelem (tedy na požádání) a v druhém případě je informace poskytnuta bez nutného osobního kontaktu s poskytovatelem, došlo k aplikační chybě ze strany výkladu.
Umístěním ceníku hrazených služeb do čekárny či na další přístupné místo dojde k zajištění zákonných práv pacienta a dojde ke sjednocení výkladu ustanovení § 45 odst. 2 písm. b) a c).
Pacient má tedy právo na poskytnutí seznamu cen hrazených služeb ještě před vstupem do ordinace lékaře, jelikož umístění seznamu na přístupné místo je jednou z povinností poskytovatele, které mu ukládá zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zkráceně zákon o zdravotních službách).
Online dostupné z: http://reforma.dent.cz/?dil/7/5