Oznámení, ceníky, seznamy a další „cedule“

Co vše musí pacient vědět před poskytnutím zdravotnické péče? Kde a jakým způsobem informace získá a co hrozí léka­řům, kteří, budou některé informace „tajit“?

Jednou z novinek, zavedených zdravotnickou reformou, je sáhodlouhý seznam nových povinností, řekněme administrativního rázu. Mezi ně patří i podrobně upravený systém „cedulí“. Hlavně zákon č. 372/2011 Sb., o zdravot­ních službách, a dále pak novelizovaný zákon č. 48/1997 Sb, o veřejném zdravotním pojištění, obsahují podrobné instrukce, které informace, v jaké formě a na jakém mís­tě mají poskytovatelé zdravotních služeb dát k dispozici pacientům.

PŘÍSLUŠNÉ ZÁKONY STANOVUJÍ PRO POSKYTOVATELE
ZDRAVOTNÍCH SLUŽEB MJ. TYTO POVINNOSTI:

1. informovat pacienta o ceně poskytovaných zdra­votních služeb nehrazených nebo částečně hrazených z veřejného zdravotního pojištění, a to před jejich poskyt­nutím, a vystavit účet za uhrazené zdravotní služby,

2. zpracovat seznam cen poskytovaných zdravotních služeb nehrazených a částečně hrazených z veřejného zdravotní­ho pojištění a umístit ho tak, aby byl seznam přístupný pa­cientům (v současné době neplatí pro stomatology,

3. vymezit provozní a ordinační dobu a údaj o ní umístit tak, aby tato informace byla přístupná pacientům,

4. opatřit zdravotnické zařízení viditelným označením, které musí obsahovat obchodní firmu, název nebo jméno, popřípadě jména a příjmení poskytovatele, a identifikační číslo, bylo-li přiděleno,

5. v době nepřítomnosti nebo dočasného přerušení posky­tování zdravotních služeb zpřístupnit pacientům informa­ci o poskytnutí neodkladné péče jiným poskytovatelem v rámci jeho ordinační doby,

6. vést evidenci o podání stížností a o způsobu jejich vyří­zení,

7. umístit ceník za pořízení výpisu nebo kopie zdravotnic­ké dokumentace na místě veřejně přístupném pacientům,

8. zdravotní služby pacientovi poskytnout pouze s jeho svobodným a informovaným souhlasem, nestanoví-li zákon jinak,

9. zpracovat seznam zdravotních služeb, k jejichž poskyt­nutí je vyžadován písemný souhlas,

10. informovat pacienta o tom, že se na poskytování zdra­votních služeb mohou podílet osoby získávající způsobilost k výkonu povolání zdravotnického pracovníka nebo jiného odborného pracovníka, a to včetně nahlížení do zdravot­nické dokumentace, a že pacient může přítomnost těch­to osob při poskytování zdravotních služeb a nahlížení do zdravotnické dokumentace zakázat.

NYNÍ SE POJĎME PODROBNĚ PODÍVAT NA JEDNOTLIVÉ
INSTITUTY.

Povinnost i nformovat p acienta o c eně n ám p řinesl § 4 5 odst. 2 písm. b) a § 45 odst. 2 písm. a) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Poskytovatel je podle něj povinen zpracovat seznam cen poskytovaných zdravot­ních služeb nehrazených a částečně hrazených z veřej­ného zdravotního pojištění a umístit ho tak, aby byl se­znam přístupný pacientům. Nevinná větička, v podstatě žádná novinka. Povinnost zpracovat ceník poskytovaných zdravotních služeb zaváděly i předchozí právní předpi­sy. Zajímavá je mj. výše sankce za nesplnění – a to 50.000 Kč. Tato částka už je důvodem k zamyšlení nad způso­bem onoho zpřístupnění. Vzhledem k tomu, že pro zub­ní lékaře neexistuje částečně hrazená péče, ani seznam ekonomicky náročnějších variant (tzv. nadstandardů), zdá se být práce s ceníkem jednoduchá. Problém vzniká s umístěním.

Ministerstvo buď nepromyslelo onen odstavec a zapomně­lo na slovo „veřejně“, nebo mělo s ceníky a jejich dostup­ností pro pacienty úmysly téměř nekalé. Velmi zajímavé porovnání totiž přináší § 66 odst. 3 písm. a) téhož záko­na (tedy z. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách), který říká: Ceník za pořízení výpisu nebo kopie zdravotnické do­kumentace musí být umístěn na místě veřejně přístupném pacientům. Čili ceníky za administrativní práci lékaře musí pacient mít přístupné veřejně, kdežto mnohem podstat­nější ceníky za samotné léčebné úkony mají být pouze pří­stupné. Výkladem přislušné ustanovení a minori ad maius (metoda logického výkladu právní normy, důkaz silou, vý­znamem, v tomto případě od menšího k většímu, tzn. platí­-li něco pro méně významnou skutečnost, pak to jistě pla­tí i pro skutečnost významnější) usuzuji, že i, resp. hlavně, ceníky za zdravotní služby musí být pacientům přístupné veřejně.

Co znamené veřejně? Žádný zákon tento termín nijak ne­definuje. Podíváme-li se do judikatury Nejvyššího soudu, je velmi zajímavý tento výsek jednoho rozsudku. Podle dosavadní soudní praxe se za místo veřejnosti přístupné považuje takové místo, kam má přístup více lidí a kde se zpravidla více lidí zdržuje. Nemusí se nutně jednat o mís­to přístupné bez omezení kdykoli a komukoli, přičemž není rozhodné, je-li takové místo přístupné jen určitému okruhu osob a v určitou dobu. (V předmětném případě se jednalo o čekárnu ve zdravotnickém zařízení, tedy v mís­tě, jež je svou povahou určeno k poskytování zdravotních služeb veřejnosti. Do čekáren těchto zařízení mají kromě zdravotnického personálu přístup především občané (paci­enti), tedy veřejnost, pro kterou jsou určeny jako pro širo­ký, individuálně neurčený okruh osob vyhledávajících zdra­votnické služby.) Tolik tedy Nejvyšší soud k míře veřejnosti čekárny zdravotnického zařízení. Podívejme se na ordina­ci lékaře, o které ČSK tvrdí, že je plně dostačující k umís­tění ceníku péče. Ordinace lékaře nesplńuje onu podstatu veřejnosti v tom, že se v ní naopak více osob zásadně nezdr­žuje. Na rozdíl od čekáren do ordinace není volný přístup, byť i do čekáren je přístup omezen ordinační a provozní dobou. Nicméně není třeba součinnosti zdravotnického personálu, lze jednoduše řečeno během provozní doby při­cházet, (libovolně dlouho nad ceníkem přemýšlet a počítat) a odcházet volně. Z praxe je zřejmé, že mnoho pacientů by zarazila nutnost zaklepat na dveře ordinace, vyčkat, až bude personál mít čas otevřít, příp. „drze“ zaklepat znova a pak si říct o ceník. Kde by potom byla ona přístupnost? V případě umístění ceníků pouze v ordinacích lze mluvit spíše o možné dostupnosti, ale nikoliv o přístupnosti, na­tož přístupnosti veřejné.

V případě ekonomicky náročnějších variant je pro lékaře stanovena povinnost jejich ceníky zveřejňovat na interne­tu. Nevidím jediný důvod, proč by pro zkvalitnění a zrov­noprávnění vztahů pacienta a lékaře, neměly být ceníky zdravotních služeb umístěny jak v čekárnách, tak na inter­netových stránkách zdravotnického zařízení. Vznik tako­vé stránky není technicky náročný a i v případě odborné­ho zpracování její cena nepřekročí několik set, maximálně pár tisíc korun. Provozování lékařské praxe je součástí trž­ního systému, proto se i lékaři musejí starat o svoji reklamu a srozumitelnou a transparentní prezentaci svých služeb, a nevidím zde prostor pro rozumné odůvodnění schovává­ní ceníků za dveře ordinace.

§45 odst. 2 písmeno c) a písmeno d) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, říká toto: Poskytovatel je povinen vymezit provozní a ordinační dobu a údaj o ní umístit tak, aby tato informace byla pacientovi přístupná. Poskytovatel je povinen opatřit zdravotnické zařízení viditelným ozna­čeím, které musí obsahovat obchodní firmu, název nebo jméno, popřípadě jména a příjmení poskytovatele, a iden­tifikační číslo. Vzhledem k výkladu smyslu těchto dvou ustanovení je vhodné spojit zamyšlení nad nimi do jedno­ho oddílu, a navíc volně navázat na téma míry přístupnosti informací pro pacienty z předchozího pojednání.

Nejprve k pojmu „obchodní firma“, který je pro neprávníky často matoucí, neboť si pod firmou představí podnik, niko­liv označení. Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, defi­nuje obchodní firmu jako název, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Pro podnikatele nezapsa­ného do obchodního rejstříku, který je fyzickou osobou, tvoří obchodní firmu jeho jméno a příjmení (a případně dodatek odlišující ho). Prapůvodní význam slova firma byl vývěska nad provozovnou, prostě cedule.

Stomatolog tedy označí svou ordinaci svým jménem, pří­jmením, IČem, provozní a ordinační dobou.

Provozní doba je doba dlouhá alespoň jako doba ordinační. Což znamená stejně dlouhá, nebo delší. Během ordinační doby musí být přítomen alespoň jeden lékař vykonávající ordinaci. Během doby provozní kdokoliv z kompetentní­ho personálu, tedy nikoliv pouze uklízečka. Tato doba, je-li odlišná od doby ordinační, slouží například k administra­tivním úkonům a pod., dle vůle a potřebě provozovatele zdravotnického zařízení, ovšem nikoliv k samotnému léčení lékařem. Je zcela na rozhodnutí konkrétních poskytovate­lů, jestli tuto dobu využijí. V každém případě je i v případě shodnosti délky provozní a ordinační doby potřeba uvést délku obou dob.

A opět příchází otázka, kam onu „ceduli“ umístit? Zde je výklad pojmu „přístupný pacientům“, resp. „viditelný“ ze strany ČSK velmi přísný a zcela odlišný od výkladu stejné­ho slova v případě úvahy nad umístěním ceníků. Nicméně v tomto případě s výkladem ČSK zcela a plně souhlasím. Identifikační údaje spolu s provozní a ordinační dobou musí být z logiky věci, tedy potřebě informovat pacienty, umístěny u vstupu do zdravotnického zařízení, aby se tito mohli dozvědět vše potřebné i bez součinnosti zdravotnic­kého personálu. O vhodnosti všechny informace umístit i na internetové stránky zdravotnického zařízení viz. výše.

Ustanovení § 45 odst. 2 písmeno e) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách: Poskytovatel je povinen v době nepřítomnosti nebo dočasného přerušení poskytová­ní zdravotních služeb zpřístupnit pacientům informaci o poskytnutí neodkladné péče jiným poskytovatelem v rámci jeho ordinační doby.

V případě nepřítomnosti nebo dočasného přerušení je povinnost informovat pacienty, opět písemnou formou, s umístěním přístupným pacientům i mimo ordinančí a provozní dobu, tedy nejlépe u vstupu do zdravostnického zařízení, o jiných lékařích, či zdravotnických zařízeních, kte­ré poskytnou neodkladnou péči. V případě dlouhodobého přerušení je potřeba informovat o zástupujícím poskyto­vateli, který poskytne plnou péči. Za nezpřístupnění hrozí absentujícímu poskytovateli pokuta až do výše 100.000 Kč. Opět tedy částka vyžadující zamyšlení nad transparentní formou a umístěním oné informace.

Podle dalšího § 93 odst. 3 písm. c) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, je poskytovatel povinen vést evidenci o podání stížností a o způsobu jejich vyřízení. Svérázný institut, kdy poskytovatel je sám sobě první instancí při rozhodování stížností podaných pacienty na něho samotného. Pod sankcí ve výši až 50.000,- Kč je po­skytovatel zdravotních služeb povinen vést písemně, ev. elektronicky, evidenci stížností, která má obsahovat iden­tifikace stěžovatele, datum podání stížnosti, samotnou stížnost a způsob jejího vyřízení a délku trvání „řízení“ o stížnosti, která nesmí překročit 30 dnů. Povinnost vést evidenci stížností mají všichni poskytovatelé, tedy i ti, na které k jejich rukám zatím žádná stížnost podána nebyla.

Rozsáhlá problematika informovaného souhlasu, sezna­mu zdravotních služeb, k jejichž poskytnutí je vyžadován písemný souhlas, rozsah osob, které mohou být informo­vány o zdravotním stavu pacienta, jeho souhlas s účastí mediků na péči o něj a s jejich nahlížením do zdravotnické dokumentace a další budou podrobně rozebrány v dalším článku.