+(420) 412 384 013 +(420) 720 998 468 info@dentalcare.cz
Menu

Ing. Tomáš Košumberský

Naše republika slaví 100 let od svého vzniku – 100 let úspěchů i katastrof na cestě ke svobodě. Může se zdát, že tímto výročím onen proces skončil či že se cesta naší společnosti završila někdy v roce 1989 a od té doby již jen každoročně slavíme… což by mohl být fatální omyl.

V ekonomice platí „Když ekonomika neroste, tak upadá!“ a totéž lze parafrázovat do tvrzení „Když svoboda neroste, tak upadá!“ Svobodě se nebude nikdy dařit bez lidské snahy – svoboda totiž není cílem, ale cestou – žádá si aktivitu a přičinění.

Bez svobody by se žilo těžce (většina našich čtenářů si dozajista ještě pamatuje) a nevycházel by ani magazín DentalCare – nebylo by jej komu adresovat – všichni stomatologové by byli zaměstnanci OÚNZ a pouze by mlčky plnili příkazy nadřízených a stranických tajemníků – nemohli by rozvíjet svůj talent, svou profesi, svou osobnost. Taková doba se nikdy nesmí vrátit a měli bychom umět pro to čas od času něco udělat. Neb o svobodu přijdeme v okamžiku, kdy politiku (věci veřejné) svěříme toliko politikům – v bláhovém přesvědčení, že oni jsou profesionálové – vše zařídí za nás, a proto bude lepší, když se jim do toho nebudeme plést.

SVOBODA NENÍ SAMOZŘEJMOST
Je to již téměř 30 let, co naše země znovu získala svobodu a chvíli jsme dokonce mohli žít s pocitem hrdosti na představitele své země, na naši domácí i zahraniční politiku… I dnes zůstáváme demokratickou zemí, avšak některé odstíny svobody pozvolna ztrácíme: V naší zemi se žije dobře – jsme fungující ekonomikou s košatým sociálním zázemím, nikdo zde netrpí hladem či nedostatkem lékařské péče. A přesto je velká část spoluobčanů ochotna „prodat“ svůj hlas, své svědomí a budoucnost svých dětí za pár stokorun, často již jen za slib takového přivýdělku.
K moci se tak „lacině“ (a o to rychleji) dostávají lidé, kteří se fakticky snaží svobodu oklešťovat – spílají médiím, nadávají novinářům a postupně zavádějí cenzuru – vždy pod záminkou něčeho velmi ušlechtilého či důležitého. Na vrcholné představitele České republiky dnes může být hrdý jen masochista či občan mdlého úsudku – premiér je notorický lhář a prezident si evidentně plete světové strany (nejen v důsledku svého chatrného zdraví). Známé (mnou oblíbené) Paretovo pravidlo naše nejvyšší kruhy bizarně pokřivily: V 80 % případů ke svému lidu pronášejí malicherné, nenávistné či hloupé „myšlenky“ (či smyšlenky) a zbývajících 20 % smysluplného je ve výsledku žalostně málo – společnost, politická kultura i naše svoboda upadají! 🙁
Existuje nějaký způsob, jak tento úpadek zastavit a začít opět růst? Mám za to, že ANO (jde o vyjádření souhlasu, nikoliv o volební preference autora!)

SVOBODA, ROVNOST, BRATRSTVÍ…
Je třeba se vrátit „ke kořenům“ evropské cesty za svobodou, kterou přineslo v 18. století osvícenectví (akcent na logiku, racionalismus a humanismus; postupný sekularismus), jež vrcholí Francouzskou revolucí (1799) a érou pozitivismu. Heslem francouzské revoluce se stalo „SVOBODA, ROVNOST, BRATRSTVÍ“ a tento (zcela nový společenský princip) se postupně šířil do dalších zemí. Kdykoliv jsme v současné době na pochybách – můžeme vzpomenout této myšlenky, na které není třeba (ani po 2 staletích) téměř nic měnit:

SVOBODA
SVOBODA je zcela zásadním principem – zaručeným právem a v jistém smyslu i „povinností“. Především „svoboda projevu“ by měla být chápána nejen jako ústavní právo (základní princip všech demokratických zemí), ale i jako povinnost – sledovat a komentovat veřejné dění. Kdykoliv se nám něco nelíbí – máme nejen právo, ale možná i povinnost pozvednout svůj hlas a „zkřížit“ svůj názor s postojem vládnoucích kruhů. Jedině tak bude naše společnost a naše SVOBODA růst. Ano – občas (či většinou) náš názor možná prohraje onu veřejnou bitvu (leckdy i proto, že hlásáme pitomost)… ale jindy může padnout na úrodnou půdu (leckdy i proto, že hlásáme opravdu skvělou věc). V obou případech však souboj myšlenek přirozeně vede k tomu, že společnost má na výběr… což (analogicky darwinistickému výběru) časem vede k vývoji lepšího „organismu“.
Žijeme v době, kdy se nás vládnoucí struktury snaží omezit (ve jménu všeobjímajícího dobra) ve svobodě projevu – ať již na národní, evropské či globální úrovni (Google, Facebook…). Zpravidla tak činí ve jménu „politické korektnosti“, abychom náhodou svým projevem neurazili nějakého domýšlivého vládce, nějakou nedůtklivou pospolitost či nějakého útlocitného boha. Takovémuto omezení svobody projevu je třeba vytrvale vzdorovat – cenzura je záhubou svobodné společnosti! (Netýká se samozřejmě projevů vzývajících násilí – kvůli takovým „nízkým“ projevům není třeba speciálních restrikcí – jsou řešeny trestním právem.)
SVOBODA je též hlavním tahounem hospodářského rozvoje – je prokázáno, že právě nárůst občanských svobod (svobodné bádání, svobodné podnikání, svobodné vlastnictví…) se stal prapříčinou „Průmyslové revoluce“ a strmého růstu světové ekonomiky i životní úrovně. Svobodní lidé prostě vykazují mnohem větší produktivitu práce, kreativitu a invenci! Vzpomeňme si na to vždy, kdykoliv nás budou vládnoucí elity přesvědčovat o tom, že je třeba obětovat část našich svobod ve jménu obecného blaha… či když budeme slýchat akademické debaty nad příčinami faktu, že mnohé „rozvojové země“ (především asijské) vykazují násobný růst HDP oproti nám – chceme-li totiž (v ČR) na vesnických poutích prodávat párky s hořčicí, potřebujeme nejprve ¼ roku běhat po úřadech, získat spoustu „povolení“, uhradit nemálo „úředních poplatků“ a každý prodaný párek online hlásit daňovým drábům. Ve jménu čeho jsme takto okleštili naši SVOBODU?

ROVNOST (A BRATRSTVÍ)
ROVNOST je v dnešních dobách poměrně bezproblémovým principem. Téměř nikdo ji naštěstí nezpochybňuje – úřady přistupují ke každému principiálně stejně (neochotně) a nikdo není nedotknutelný (zatím). Naopak jsme občas svědky „pozitivní diskriminace“, která (jako jakákoliv snaha o úřední regulaci) nadělá ve finále více škody nežli užitku. Není snad třeba příliš rozvádět, že „rovnost“ znamená stejná práva a povinnosti, nikoliv zajištění stejných životních podmínek, stejného platu a stejného talentu (jak se mnoho levičáků mylně domnívá). BRATRSTVÍ je princip poněkud nejasný a pro třetí tisíciletí zjevně „genderově“ nevyvážený, tedy urážlivý a nepřijatelný. Moderní země naštěstí již termín „bratrství“ téměř nepoužívají, neb jen nahradila (ta) SOLIDARITA, která je sice taktéž genderově nerovná, ale nám mužům na tom nesejde 🙂 . SOLIDARITA je veledůležitá, a proto jí věnujme pár kapitol o něco níže.

… A JEDNOTA?
Pojem JEDNOTA je principem, který zaznívá z nejrůznějších koutů EU stále častěji. Shodou okolností s JEDNOTOU šermuje poměrně často i vedení Francie, odvolávajíc se na „evropské tradice“, byť Francouzská revoluce „jednotu“ nikdy neadorovala a evropské dějiny jsou zcela zjevně spíše dějinami nejednoty nežli jednoty!
JEDNOTA je fakticky falešným, absurdním a „diktátorským“ požadavkem vládnoucích struktur EU. V České republice (a ostatních postkomunistických zemích) je „jednota“ automaticky a předem odepsaným požadavkem – prožili jsme společně přes 40 let „jednoty“ pod vedením jediné (vedoucí) strany (KSČM) a „jednotné fronty“. A proto víme, že jakákoliv „jednota“ je ve skutečnosti počátkem totality a Absurdistánu.
Hvězdy na obloze nesvítí jednotným světlem, psi na ulici nemají jednotné vzezření, a dokonce ani občané nemají jednotnou hmotnost, výšku, tlak, teplotu či barvu pleti. Věci (i lidé) jsou různorodé a matematicky tento univerzální (celovesmírný) zákon popisuje Gaussovo (normální) rozdělení, respektive odpovídající křivka (připomínající Říp). A protože lidé jsou různí – mají i různé názory – různou představu o tom, jak by měla SVOBODNÁ společnost fungovat. Právě na principu různorodosti (NEJEDNOTY) je postavena demokracie – jde o veřejnou soutěž myšlenek a politických postojů, v úzké souvislosti se „svobodou projevu“ (viz výše). Mějme se proto všichni na pozoru před každým, kdo se bude snažit pod libozvučným akcentem „jednoty“ převychovat svobodomyslnou lidskou společnost na jednotné stádo!

EVROPSKÁ UNIE A MY
Navzdory dílčí polemice/kritice na adresu EU (viz výše i níže) – je bezesporu skvělé, že EU existuje a že naše země je její součástí… a to proto, že základním a nutným předpokladem svobody je MÍR! Evropské země mají za sebou dlouhá staletí, jež lze (s malou nadsázkou) popsat scénářem „každý s každým“, přičemž (bohužel) nešlo o milostné orgie, nýbrž o orgie válečné 🙁 :
Staleté a vleklé národní spory, které v podobě náboženského souboje protestantů a katolíků postihly celou Evropu během Třicetileté války (1618–1648), kulminovaly ve dvacátém století, vyprovokovaly obě světové války a přinesly téměř 100 milionů obětí!
Dnešní mírová existnce sjednocené Evropy je tudíž malým (velkým) zázrakem a všichni bychom si tohoto stavu měli považovat – jde o nejcennější „hodnotu“, kterou bychom měli chránit a sdílet!
A ano – zde je nutné se opět vypořádat s „jednotou“, neb samotné slovo UNIE je termínem příbuzným. Pojem „unie“ bychom však měli vnímat jako „spojenectví v jeden celek“, nikoliv jako „jednotný“ jednobarevný útvar – viz výše.
Jsme spojenectvím různě velikých národů, různých jazyků, různých naturelů, různých ekonomik, různých teistických či ateistických preferencí, různých zájmů i různých osudů a historických zkušeností…

Jsme v mnoha ohledech různí a jen v některých jsme stejní! EU chybuje v tom, že „jednotu“ přeceňuje a různorodost přehlíží – odlišnosti se snaží sešněrovat jednotnými „předpisy“ a jednotnými „hodnotami“ 🙁 . Různé a svébytné národy však mají přirozeně různé a svébytné hodnoty. Ochrana moří (například) je pro naši zemi méně významná nežli pro Francouze 🙂 . EU je unií suverénních zemí, nikoliv jednotným suverénním státem. Faktickými sdílenými (společnými) hodnotami tak zůstávají především SVOBODA, ROVNOST a MÍR plus ona poslední společná a tradiční hodnota – SOLIDARITA (dříve též „bratrství“).

SOLIDARITA
Nemá smysl zde rozebírat významový obsah pojmu „solidarita“ – každý (morálně zdravý) člověk přirozeně tuší, o čem to je. Je zajímavé (a lze považovat za prokázané), že morálka (a její etická základna) má zcela objektivní – evolučně pragmatickou – povahu. Altruismus (idea „musíme si pomáhat“) není výdobytkem lidského intelektu, nýbrž je podmíněn geneticky a je zcela evidentní u většiny savců (obzvláště u primátů). Existuje mnoho důkazů o tom, že jmenované druhy vykazují altruistické (empatické a morální) chování, a že jsou dokonce schopny (svým způsobem) chápat spravedlnost a pociťovat soucit. Moderní sociobiologie dnes tudíž nahlíží na altruismus jako na evolučně podmíněný princip vzniku a rozvoje života – altruistická společenství jsou ve výhodě a jsou celkově úspěšnější. V lidském společenství (a společenství politiků) je altruismus skloňován pod názvem SOLIDARITA, proto je používán i v tomto textu. Přičemž je třeba zdůraznit, že solidarita má v rozvinutých zemích povahu dvojí – povinnou (zákonem vyžadovanou) a dobrovolnou (jak to kdo cítí).

SOLIDARITA POVINNÁ
Hlavní (a největší) podíl naší SOLIDARITY je řízen státem, a to daňovým systémem. Zatímco před staletími daně zajišťovaly „solidaritu“ pouze s vládnoucími kruhy, dnes jsou naše daně distribuovány napříč celou populací – což je bezesporu žádoucí a potřebné – společnost tím vyjadřuje SOLIDARITU s chudšími, nemocnými, starými… a línými. SOLIDARITA se VŠEMI je jedním z největších úspěchů lidské společnosti a nic na tom nemění ani fakt, že systém se občas nedaří dobře vybalancovat (zneužívání solidarity) a že systém má tendenci hypertrofovat (vede k neúnosnému a demotivujícímu zdanění). Tento solidární systém funguje nejen na národní úrovni – v rámci EU odvádí jednotlivé členské státy část svých daní do rozpočtu EU, kde je vzájemná solidarita redistribuována mezi zeměmi navzájem. V duchu občasných debat (z politických kruhů) je třeba zdůraznit, že status „příjemce“ solidarity (přijímá více, než-li odvádí do systému) nemění nic na jeho právech – nestává se méněcenným subjektem ani se nemusí servilně plazit před „dárci“. Tento princip samozřejmě platí nejen pro jednotlivce, ale i pro společnosti (zdravotnická a sociální zařízení, dobročinné organizace či třeba Agrofert…) a členské státy unie. Polemiky o tom, že by ČR – jakožto příjemce v rámci EU – měla svou „vinu“ kompenzovat podlézavostí a větší „poslušností“, jsou tudíž zcela liché!

SOLIDARITA DOBROVOLNÁ
SOLIDARITA má samozřejmě i dobrovolný rozměr, a to v nejrůznějších podobách. Mnoho subjektů (lidí, institucí, zemí) umí pomáhat i nad rámec svých daňových (zákonných) povinností. Takováto pomoc je přísně individuální, intuitivní a spontánní – souvisí s mezilidskou empatií a nesouvisí s politickými proklamacemi! Jednotlivec, společnost či stát – by se nikdy neměli nechat v tomto ohledu manipulovat státními či nadnárodními (unijními) zájmy. Budeme pomáhat tomu, komu chceme. Komu pomáhat nechceme, tomu nebudeme. Tečka! Pomáháte-li důchodcům v místním domově, přispíváte-li „Člověku v tísni“ či jste „dobrým andělem“ anebo prostě pomáháte jakýmkoliv jiným způsobem – ať již ve svém regionu, v ČR či ve světě… zasloužíte si uznání! Nikomu netřeba zdůvodňovat, proč pomáháte tomuto člověku a jinému nikoliv, neb nemůžete pomoci všem. Zachránit celý svět… je úkolem budoucích a lepších světových lídrů!

SOLIDARITA V GLOBÁLNÍ PERSPEKTIVĚ
Je obrovskou ostudou naší doby, že systém mezilidské SOLIDARITY (té povinné) neslouží VŠEM lidem světa – končí na státní (respektive unijní) úrovni a ani od žádného světlového politika (humanismem se ohánějí téměř všichni)
jsme dodnes neslyšeli ideu o vytvoření globálního solidárního SYSTÉMU. Odvody zemí do (nevelkého) rozpočtu OSN či občasné epizody „zahraniční pomoci“ totiž „systémem“ nejsou – neexistuje nic, co by zajišťovalo proporčně spravedlivou distribuci SOLIDARITY mezi všechny lidi (národy) světa – s ohledem na nějaké smysluplné parametry stavu jednotlivých zemí (délka života, dětská úmrtnost, HDP/hlavu…). Je nutné zdůrazňovat, že příliš „systematické“ není ani to, když čas od času (v rámci „pomoci“) někam pošleme zbraně 🙁 ? Občasná solidarita (bohaté části světa vůči té chudé) se tak děje chaoticky, nahodile, v malém rozsahu a vždy v politickém kontextu selektivně (pomáháme jen potenciálním „spojencům“ a často pouze s vidinou budoucího byznysu).
S ohledem na současnou (extrémní) míru zdanění v rozvinuté části světa – by bylo (jednou v budoucnu) krásné, kdybychom uměli 2–3 % z našich daní poslat (nejlépe na úkor státní byrokracie) na pomoc VŠEM lidem naší planety proporcionálně jejich chudobě – bez ohledu na politické preference, vyznání, barvu kůže či cokoliv dalšího. Takový systém by nahradil systém současný – kdy máme tendenci „být bratry“ jen s některými, jen občas, spíše s těmi, kteří nejvíce křičí, spíše s těmi kterým zrovna straní média či dokonce spíše s těmi, kteří nám hrozí „povalit plot“ 🙁 .

Umíme-li propočítat trajektorie planet v naší sluneční soustavě na statisíce let do budoucna, zcela určitě bychom dokázali navrhnout a spočítat globálně spravedlivý systém solidárního přerozdělení části našich daní. U jednotlivých národů totiž umíme exaktně měřit „kvalitu života“ již dnes. Oba grafy výmluvně a přehledně zobrazují stav světa v roce 2018 (více na www.gapminder.org). Druhý graf akcentuje 10 nejsmutnějších zemí světa (největší chudoba + nejkratší očekávaná délka života). Také jste čekali (s ohledem na mediální frekventovanost a politickou naléhavost) Sýrii úplně vlevo dole? Stav v Sýrii si bezesporu naši pozornost i pomoc zaslouží… avšak myslíme-li to s HUMANITOU a SOLIDARITOU opravdu vážně, neměli bychom zapomínat na zbytek světa a s klapkami na očích hltat „vyvážené“ zprávy médií. Kromě TV, rozhlasu, tisku a internetu je třeba používat i svůj intelekt! A ano – pokud jde o válečné sirotky – měli bychom umět se postarat o pár desítek syrských dětí… a následně bychom se měli zastydět a vytvořit systematický (pravidelný) systém pomoci válečným sirotkům, který by byl proporcionální sirotkům celého světa (a ekonomickým možnostem ČR).

KDO NEZNÁ SVOU MINULOST…
… je odsouzen ji opakovat.
Historie (ač pro mnohé z nás někdy nudná) je důležitým vodítkem k pochopení současného světa:

Národy, státy ani unijní celky – nikdy nebyly, nejsou a nebudou zakládány za účelem všeobjímajícího blaha pro své občany. Občané jsou nástroj, nikoliv cíl. Ať již jsme sebevětší optimisté – nelze být naivní! Největší, primární a ústřední „hodnotou“ každého politického útvaru je MOC – potažmo ekonomická síla – potažmo peníze. Netřeba si nic nalhávat a netřeba se za tento fakt stydět – jde o jistou formu politického evolučního „darwinismu“ – přežijí jen ti nejsilnější.
To, co dnes tak často slýcháme z úst kapitánů EU o SOLIDARITĚ, není nic jiného nežli manipulace s veřejností a s veřejným míněním. Účel světí prostředky (v politice především) a i dnes každý hájí primárně své politické (ekonomické) cíle. Každá zlá událost je pro jiného dobrem… i s chudobou a utrpením se dá obchodovat (politicky anebo přímo) anebo si lze alespoň léčit zlé svědomí na cizí účet. Svět je i dnes rozdělen na sféry zájmu – všem mocnostem jde primárně o územní, nerostné, lidské (a další) zdroje. Změnilo se sice mnohé – nejsou již otroci a otrokáři (v pravém slova smyslu) – ale touha po VĚTŠÍ MOCI i dnes rozděluje svět. Ony „sféry zájmu“ zároveň utváří nejen současná politická „spojenectví“, ale i napovídají, které mocnosti musí fakticky nést hlavní „patronát“ nad rozvojovými zeměmi (ty v levé části grafů)… neb „zlé svědomí“ (psané historií) si vůči každé rozvojové zemi nese nějaká současná světová mocnost: Nedávno (2016) jsme slavili sté „výročí“ od podepsání “Sykesovy – Picotovy dohody“, kterou si Britové a Francouzi škrtem pera po mapě rozdělili (za tichého souhlasu Ruska) Blízký východ na své sféry vlivu. Koloniální plány obou mocností (a jejich následná modifikace) tak zasáhly především do osudů (dnešních) zemí: Palestina, Izrael, Sýrie, Libanon, Jordánsko, Irák, Egypt (a další). Itálii byla přiznána „sféra vlivu“ nad Libyí. Podobný scénář „ochranářského protektorátu“ probíhal paralelně v mnoha afrických zemích, kde se však kromě Británie, Francie a Itálie do „pomoci“ zapojilo i Německo, Portugalsko a Španělsko.

Belgický král Leopold II. byl taktéž uznávaným humanistou, a proto založil (1876) „Mezinárodní africkou asociaci“ za účelem šíření výdobytků civilizace do Afriky. Výsledkem této snahy bylo, že se Kongo stalo osobním vlastnictvím krále Leopolda II., on se stal majitelem největších kaučukových plantáží světa… a v Kongu samotném přišlo o život cca 10 milionů obyvatel (další miliony lidí přišly „jen“ o ruku). Krutovláda Leopolda II. skončila až v roce 1908 (král předal Kongo do vlastnictví Belgie, kde pobylo až do roku 1960 – následně získalo nezávislost), dodnes je však čtvrtou nejubožejší zemí světa 🙁 . Tento krátký dějinný exkurs by nám měl připomenout, že SOUČASNOST nelze vytrhávat z dějinného kontextu a že svět hraje celá staletí globální mocenskou partii, v níž je ČR jen přihlížejícím divákem. Všechny hlavní mocnosti světa jsou historicky, obchodně, správně a morálně provázány s konkrétními rozvojovými zeměmi – se svými koloniemi (ať již bývalými, či současnými). A ano – ve většině případů mají tyto mocnosti důvod cítit „zlé svědomí“… Je poněkud nestoudné snažit se takové „zlé svědomí“ přehodit na své další „spojence“ (z nichž někteří nemají ani koloniální minulost, ani námořnictvo, ani moře) – a sebekrásnější slova o „humanismu“, „solidaritě“ či „společné odpovědnosti“ na takovém pokrytectví nic změnit nemohou!

PÁR ČÍSEL DO PRANICE
Cca 70 % obyvatel ČR přispělo v posledních 3 letech na dobročinnost (ženy jsou o 5 % lepší nežli muži), téměř 10 % obyvatel tak činí pravidelně (trvalé platby), procento stoupá s dosaženým stupněm vzdělání. Pro tento rok se očekávají výdaje (firem a občanů) ve výši téměř 8 miliard korun – což představuje čtyřnásobek oproti stavu před 20 lety. Očekávaná (v roce 2018) délka života je v ČR 80 let, v Sýrii 70 let, v Kongu 62 let a ve Středoafrické republice 52 let! Terorismus zabije na celém světě ročně (2016) cca 35 tisíc lidí, což není málo. Pro průměrného světoobčana přesto (cca) platí, že:
• 40x pravděpodobněji zemře na jiný násilný čin.
• 60x pravděpodobněji zamorduje sebe sama (sebevražda).
• 90x pravděpodobněji zemře na dopravní nehodu.
• 190x pravděpodobněji zemře na alkoholismus.
• 455x pravděpodobněji zemře na následky kouření.
• Žiješ-li v ČR (nadprůměrně bezpečná země) budou ta čísla ještě vyšší!

„ČLOVĚK MOUDRÝ“, NIKOLIV „OVCE DOMÁCÍ“
Česká republika je – 100 let od svého vzniku – skvělé místo pro život! Přes 90 % lidí na této planetě žije horší životy. Mezi nimi i lidé v Sýrii. Nejen lidé v Sýrii. Nikdo z nás nemůže spasit svět… ale může jej učinit o něco (homeopatické něco) lepší… když bude naslouchat svému srdci a svému rozumu… nikoliv apelům politiků! Budou se vás snažit přesvědčit, že si nemusíte s ničím lámat hlavu, nad ničím netřeba dumat – oni vám řeknou, co si máte myslet i to, za jakým účelem byste měli vyjít do ulic – kdy je vhodné protestovat, s čím je třeba souhlasit a v jakých situacích je nejlepší pouze „zapálit svíčku“. Zapříčiní vzestup extremismu… a následně se postaví do čela „boje proti extremismu“. Bude to tragikomické 🙁 … Umí skvěle vybírat a přerozdělovat vaše daně – smysluplně je i dokáží distribuovat (v rámci SOLIDARITY) tuzemskému i unijnímu obyvatelstvu – což je prima! Naprosto však selhávají ve vytvoření globálního solidárního systému – zde si pletou „solidaritu“ s obchodem a rozhodují „sféry zájmu“. Ve výsledku jde dnes ČR i EU blahobytným SVOBODNÝM prostorem, kde směrem dovnitř fungují principy ROVNOSTI a SOLIDARITY… avšak směrem ke zbytku světa již „rovnost“ nevyznáváme – jsme solidární chaoticky a selektivně, či spíše politicky (a s vidinou budoucího byznysu). Unijní i čeští vrcholní politici neumí bohužel překročit svůj stín – i oni leckdy inklinují k „propagandistickému“ a „populistickému“ vidění demokracie – ať již naši zemi vnímají jako svého „vazala“, či jako svoji „firmu“. V obou případech je třeba použít „svobodu projevu“ a ubezpečit je, že nejsme ani jejich poddaní, ani jejich zaměstnanci!
100 let od vzniku naší republiky dnes žijeme SVOBODNÉ životy… a pro své děti (a jejich děti) jsme povinni zajistit, aby svoboda přetrvávala. K tomuto cíli přitom vede jen jedna cesta – zůstat i nadále živočišným druhem „člověk moudrý“ a nedovolit, aby v nás politici viděli „ovci domácí“! Ovce mlčí… nepřemýšlí… jde ve stádu tam, kam jí ukáže pastýř…

… OD NÁS SE ČEKÁ VÍC!
A taktéž je důležité nezapomenout, že „Vše, co slyšíme, je názor, nikoliv fakt.“
… což platí i pro tento text!

DentalCare konference: 9. - 10. LISTOPADU 2018

Pin It on Pinterest

Share This